24.7.2005 jsem dorazila „hned po výstavě v Mladé Boleslavi“na Hovawartí tábor do Hajné Hory na Šumavě (sice s jednodenním zpožděním ale dorazila). Nejvíc mě potěšilo,že  jsem hned po vystoupení z auta poznala spoustu starých kamarádů, ale i ti noví mě mile přivítali „jsme zkrátka přátelské plemeno, které si umí vybírat páníčky“.Ubytovali jsme se v chatě 3 a přišlo na řadu všeobecné seznamování a rozkoukávání jak pro mne tak i pro moje páníčky.Já jsem přišla na to, že je tady krásně i v létě, protože jsem tady byla už na MIKULÁŠSKÉ v loňském roce .

        Hned druhý den ráno jsem si zkusila zaběhnout pár překážek AGILITY a kdyby mi to páníček nekazil tím, že byl pomalý tak mi to celkem šlo „je to legrace si takhle hrát“ musím říct že překážky byly přímo exkluzivní, obzvláště tunel „tam jsem vždycky našla nějaký zapomenutý pamlsek“někdy jsem se musela i vrátit,někdy i několikrát což se páníčkovi moc nelíbilo, ale ostatní se smáli(tak jsem to asi dělala dobře).

                 Po ukončení dopoledního výcviku jsem musela odpočívat. Páníčkové se nebaštily a pak si povídali o všem možném co se nás pejsků týká . Dozvěděli se mnoho užitečného a zajímavého - jak mají o nás pejsky pečovat, o zkouškách, o výstavách, o záchranařině, o agility a ... no prostě o všem.

        Před večeří jsme měli ještě odpolední výcvik poslušnosti (řeknu vám, že při agility je větší legrace) pak mi páníčkové dali baštu a šli se vzdělávat do místního informačního centra "HOSPODY". Já měla celou chatu pro sebe a hlavně jsem si mohla vybrat ve které posteli budu spinkat a nabírat sílu na druhý den.

        Dvakrát na mne vyšli ranní stopy - to je taky moc prima se to učit, to vám jeden pes dostane spoustu dobrot, akorát nevím proč mi je dávají po tak malých kouskách, na zem a nakonec mi dají jetou fusekli. Ale to ranní stávání - no hrůza - tedy samozřejmě pro páníčky, po tom večerním vzdělávání - já jsem ranní ptáče :o) I když na konci tábora,pod tíhou zážitků jsem i já měla problémy s ranním vstáváním.

        Ale nemyslete si,že jsme se jen učili, náhodou jsme si užili i moc legrace. Měli jsme i celodenní výlet do Vimperka. Rozdělili nás do skupin, dostali jsme úkoly a vyrazili jsme po vytyčené trase.Byl to nádherný výlet lesem. Naštěstí jsme potkali pořádný potok a tak jsme se cestou mohli alespoň osvěžit. Páníčkové se pak osvěžili ve Vimperku v jedné prima zahradní restauraci, kde jsme všichni nabírali síly na návrat do tábora, který byl sice jen pár kilometrů, ale za to stále pořádně do kopce. Jen mne moc mrzí,že mne páníčkové nemohli vzít na noční bojovku, kdy ve 22 hodin běhali po lese s baterkou a hledali borůvky. Družstvo mích páníčků bylo moc šikovné a kromě borůvek v lese se jim podařilo rozšlápnout i včelí hnízdo a tak měli zaručeně nejlepší čas co se týká návratu zpět do tábora. Naštěstí žihadel moc nedostali a tak se to obešlo bez následků - tedy pro páníčky, nevím jak to dlouho trvalo těm včelkám s opravou jejich domečku :o) Rozhodně jsme se tomu místu, při procházkách v lese a sběru hub vyhýbali.

        Nejlepší však byl poslední den před odjezdem - to jsme měli samé soutěže. Dopoledne bylo věnováno závodům v Agility, kde jsem měla zaručeně nejdelší čas - oni totiž ty psí mimina co běhali před námi, poztráceli v tunelu piškoty. Tak jsem tam ten binec nemohla nechat a musela jsem všechno zbaštit - závod nezávod. Do tunelu jsem se musela vrátit několikrát a jak mne páníček honil,tak mi pak před tunelem pořádně zaskočilo. Ale závod jsem dokončila:o)

        Odpoledne byla ještě mnohem větší legrace - soutěžili jsme ve 3 disciplínách, které byly opravdu náročné. První - přivolání k páníčkovi, kdy cestou stáli rušiči s dobrotami - to jsem měla moc hezký čas - páníček mi totiž slíbil sušené ouško a tak jsem pelášila,že jsem měla druhý nejlepší čas - rušiči mne vůbec nezajímali. Druhá disciplína byla už náročnější - aport buřta. No dovedete si to představit - i když se našli i výjimky, kterým buřtík nic neříkal - co to ale může být za pejska,který nemá rád takové dobroty. Protože mně ale dělají buřtíky zdravotní problémy, tak jsme uprosili rozhodčí o jakoukoliv náhradu - tak jsem aportovala tvarohový koláček. Páníček mi vysvětlil, že je strašně jedovatý (i když moc dobře vím, že si dělal legraci) a hodil jej s povelem aport - aport ani nestihl dopadnout na zem a už jsem ho měla v sobě - byl móc dobrý! Ale já jsem měla 0 bodů. Vše jsem ale dohnala v poslední disciplíně - baštění Candýsků na čas s páníčkem. Jako jedlík jsem nezklamala, stejně jako páníček a tak jsme trhli táborový rekord 3,40 min. Je pravda,že páníček odcházel ze soutěže po čtyřech a ani mne nepoznal, protože se snažil odchytit úplně jiného pejska, ale stálo to za to - získali jsme na odpolední disciplíny stříbrnou medaili a pytel Candýsků. Páníček Candýsky nemůže ani vidět -  protože ještě týden po táboře mu panička vařila jen polévky nebo kaše - protože měl z té soutěže sedřené patro a tak nemohl nic jiného jíst.

        Večer byla výstava v maskách. Páníčkové mne oblékli za Červenou Karkulku. Panička mi ještě doma ušila sukýnku a šáteček, koupili mi s páníčkem červené tričko, páníček mi věnoval své krásné bílé slipy, aby mi pejsci nekoukali pod sukýnku, do košíčku mi dali samé psí dobroty - Candýsky, kostičky,... a vyrazili jsme na výstavu. Jé co mi jsme všechno potkávali - havajku, klauna, zdravotní sestřičku, školáka, indiána a ještě spousty dalších krásných masek. Já jsem ve své třídě vyhrála a získala jsem svého prvního CACe, na kterého jsem stejně jako moji páníčkové moc pyšná.

        Pak už jsem jen dostala večeři, zalezla jsem si do chatičky, venku začalo pěkně pršet a páníčkové se utíkali schovat do hospody, kde je čekala večeře a velké vyhlášení výsledků celotáborové hry. Katka pro nás přichystala takových cen a dárečků, že si každý něco odnesl. Muselo jí to dát moc práce a nám všem udělala moc a moc velkou radost.

        Prožili jsme nádherný týden s krásným počasím a s partou lidí a pejsků kteří byli moc fajn, získali jsme spousty nových přátel, hrozně moc zkušeností a cenných dobrých rad. Už teď se všichni moc těšíme na příští léto a na další tábor a věřím,že se ale určitě sejdeme s některými dříve - ať už na nějaké výstavě, společné vycházce nebo třeba na Hovawartí mikulášské.

        Chtěla bych ještě jednou společně s páníčky moc poděkovat:

skvělé Katce a Milanovi  že uspořádali tento skvělý tábor a samozřejmě i Aleně a Vladěně které jim v tom pomáhaly a předávaly nám své zkušenosti a vedly výcvik jak nás pejsků tak i našich páníčků (potřebujeme to všichni). Díky moc - haf,haf!!  

Connynka

FOTOGRAFIE Z TÁBORA NALEZNETE ZDE.